Toad Rock

Z Revelstoke opět nejedu přímo na Vancouver, ale dolů na jih do kempu Toad Rock. Má to být prý největší motocyklový kemp v Kanadě a možná i na světě, dostal jsem něj tip při cestě z Calgary do BC od jednoho staršího pána na Banditovi, který mě musel předjet a pokochat se Zuzkou. Místní asi tento kemp dost znají, protože všechni motorkáři, které jsem potkal, o něm věděli anebo do něj dnes přímo i mířili.

Toad Rock Motorcycle Campground poznávám již za přítmí, ale i tak bomba. Tak trochu hippie styl, ovšem s motocyklovou tématikou. Všude spousta detailů, kterých si ani není možné všimnout, ale právě ony dělají místo kouzelným a nezapomenutelným. Staré telefonní budky, součásti motorek, cedule, plakáty, karavany sloužící jako chaloupky, no zkrátka tolik detailů, kolik se jen za 40 let dá nastřádat a naaranžovat. Právě před 40 lety tu založila majitelka Mary svů kemp. Má ráda motorky a kempování a už ji nebavilo pozorovat nedostatky ostatních kempů a tak se rozhodla založit svůj vlastní a jedinečný. A aby prožitek z kempu byl dokonalý, na uvítanou mi Mary pustila před celým kempem v pavilionu píseň Iveta od Jirky Korna. To je to poslední co bych tu čekal :o)

Pavilion je takový střed celého kempu, kde si člověk může sednout, popovídat s ostatníma, napít se, zazpívat si, zahrát kulečník či se jen pokochat dalšíma detailama – kusem balistické rakety, talismanama od ostatních cestovatelů či podepsaným krytem hlavy GeeSa které jelo GS Trophy v roce 2014 – náhoda jak prase, neboť téměř celou závodní partu jsem tehdy osobně potkal na cestě z Lake Louise. Vědět tehdá, že to Karel vyhraje, určitě bych na něj počkal.

Vyžít se samozřejmě dá i mimo kemp, celá oblast je jak stvořená pro motorkáře, oproti prériím to tu je jak na houpačce, krásný asfalt a dostatek zatáček na vyblbnutí. Já si však šel odpočnout do Ainsworth Hot Springs. Na první pohled nic moc, voda mírně do hněda, ale teplota akorát na několika hodinový pobyt. Ovšem to nejlepší měli hned vedle – průchozí jeskyně s krápníky, stalagmity a stalaktity, voda kapající ze stropu, teplota vody i vzduchu tak 40°, úžasné místo. Dle mého nejlepší teplé prameny v celé Kanadě. A pro otužilé tu je i bazének s ledovou vodou přímo z hor, takže cítil-li se někdo na infarktové stavy, mohl si do něj po nahřátí v jeskyni skočit. Má to být dobré na krevní oběh, tak snad jsem si tím prodloužil i své zdraví.

Využil jsem i místní kuchyně v kempu a udělal si typicky kanadskou snídani – ne, lívance se sirupem vážně ne – slaninka, vajíčka vypůjčená na neurčito a kus zeleniny. Dobrá, typicky kanadské to asi není, ale pro dotvoření místní atmosféry moto-kempu to bylo ideální. Jen s ešusem a nerez hrníčkem si tohle holt na cestě neudělám. Rozloučil jsem se s osazenstvem kempu a s Mary a slíbil jí, že se sem ještě minimálně jednou podívám a snad i se Zuzkou.

Na Vancouver

Z Toad Rock už konečně na Vancouver. Silnice číslo 3 podél hranic se Státy je rozhodně zajímavější než většina ostatních cest v okolí a dá se na nich vyblbnout i se Zuzkou a jejím omezeným výkonem na závodění. Číslo 3 protíná údolí Okanagan, které je pro Kanadu dost netradiční – je tu nezvykle sucho a slunečno a občas je tato oblast nazývána vinicí Kanady. I přes svou polohu dost na severu tu pěstují víno, broskve a další typy ovoce, které potřebuje dostatek slunce a tepla. A taky to tu trochu připomíná divoky západ. Hlavně velké farmy a sochy u vjezdů do nich, kdy tradiční sochy jelenů, vlků či medvědů doplňuje trochu netradičně Yeti, Bigfoot či Sasquatch, jak chcete. Alespoň tu mají smysl pro humor.

Sjezd do údolí je vždycky ok, výjezd už méně. A tak se mi i bohužel stalo, že jsem z údolí Okanagan vyjížděl na západ kudysi do kopce hodinu(!) na jedničku! Zábava na druhou twl, vůbec nechápu ty kluky pionýrský, kteří na své stroje vlezou dobrovolně a podstupují takovéto výjezdy každou druhou hodinu.

Napojil jsem se na silnici č.5 a nestačil se divit co to je za sjezdovku, takový fofry jsem dlouho nejel a nebýt kolony a práce na silnici ke konci, možná bych na neutrál dojel až do města Hope. Pro zájemce o návštěvu tohoto města, natáčel se tu první film Rambo, tak si to můžete připsat do seznamů zájmů, já se to dozvěděl až později a litoval jsem toho. Ostatně celá tato oblast je pro filmaře zaslíbená, především díky své krásné a specifické přírodě.

Rain City

O Vancouveru se traduje, že tu prší v jednom kuse a trefit se do slunečného období, především v zimě, je téměř nemožné. Já mám naštěstí čuch na to hezčí počasí, a tak je můj příjezd do Vanu ve znamení sluníčka a pohody. Ovšem jakmile uvidím v jedné z bočních uliček policejní zásahovku, nespočet policajtů, bezdomovce a feťáky, dostávám se omylem na ulici, které jsem se měl obloukem vyhnout – Hastings.

Směřuju to raději za Petrem, na kterého jsem narazil přes Aleše z KolamaDolu. Vítá mě klučina zhruba stejného věku jak já, s přítelkyní Maruškou a s ochotou mi ukazují zákoutí tohoto velkoměsta. Sushi poprvé a asi naposled a následný cyklo-výlet do centra města a Stanley Parku, kde se dá odpočívat, sportovat, blbnout. Na cyklistiku je Van hodně pěkné město a s ohlédnutím na fakt, že to je co by kamenem dohodil do Whistleru a okolí, kde se dá lyžovat, je Vancouver dobré místo nejen na sportování.

Lifetrip.cz

Při zjišťování papírování ohledně motorek jsem narazil na internetu na Honzu, který s kamarádem Kubem už Kanadu někdy jeli, alespoň co jsem pochopil z informací, které jsem našel. O to větší bylo moje překvapení, když jsem později zjistil že tihle dva jsou vlastně kluci z Lifetripu.cz, o kterém jsem už slyšel a který zrovna jeli, když jsem se připravoval. Slovo dalo slovo a souhrou okolností byl Honza už nějaký ten pátek přímo ve Vancouveru, tak proč se nesejít?

Vzal jsem Petra a vyrazili jsme do centra do přístavu, kde jsme se dokázali sejít a povykládat si nejen o našich cestách, ale i o práci ve Vancouveru a Kanadě obecně. Jako před Honzem a Kubem respekt, být sedm měsíců na cestě a poslechnout si jen špičku ledovce všech jejich zážitků, to bylo něco a snad se Honza fakt rozhoupe sepsat nějakej ten elaborát, určitě bych si jej nejen já rád přečetl. Jen když jsem mu vykládal svoji příhodu o hodinovém výjezdu na jedničku, tak mě zaskočil otázkou: “Co s tím bylo?” “Nic, chybí koně?!” Můj návrh o výpujčení boxera a zakomponování do rámu Zuzky nebral zrovna dvakrát vážně :o) Honza pak spěchal do práce, ale snad se mi povede se s ním ještě potkat při cestě z Vancouver Islandu a ukázat mu Zuzku.

Technické okénko

Původně bylo v plánu ukázat Zuzku Honzovi už následující den, jenže při odjezdu se objevuje ta stará známá písnička – měkké zadní kolo. Hej, to už není možný! Pro vyloučení náhody jsem Zuzku odtlačil k benzince, nafoukal a počkal. Náhoda vyloučena, dlouho jsem tu duši neměnil… Endurová duše šla ven pěkně ztuha a ukázalo se že i ona byla důvodem defektu. Příliš velký rozměr byl v plášti zkroucený a tak se velký kus rovnou střihnul. Nechávám to tu Marušce a Petrovi na památku a recykluji starou duši, kterou jsem si štípnul v Revelstoke.

Lepím, foukám a ničím si tím replikovou pumpičku. Taky to prd vydrží sakra. No buď mám staré lepidlo nebo jsou kanadské duše moc klouzavé, ale ani jedna záplata nedrží a tak s Petrem jedeme na nákupy pro nové záplaty, lepidlo a rovnou i pumpičku, ať jsem soběstatčný a nemusím zas zkejsnout někde mimo civilizaci. S čerstvými zásobami všechno funguje, neuniká a daří se to i nafoukat na 30 psů jen pomocí ruční pumpičky. Asi lepší oddíl.

Vancouver Island

V ranních hodinách proběhla poslední kontrola Zuzky a rozlučka s osazenstvem a následovalo ponoření se do džungle velkoměsta a ucpaných ulic Downtownu. Na světlech jsem se raději poptal borce na skůtru, kudy a jak na silnici 99 směr přístav a k mému překvapení se nabídl, že mě tam navede a ukáže zkratku, která byla sice delší, ale za to hezčí a časově lepší – místo čekání v koloně na most jsme to vzali přes půlku Stanley Parku a je to rozhodně příjemnější svezení a podívaná, než být zasekaný mezi plechovkami s nemožností se posunout dopředu. Ze skůtristy se vyklubal příjemný chlap Andrew, pracující na senzorech do bot, zahrnujíc návrh algoritmů a samotného železa, takže jsme si měli o čem povídat u kafe na vyhlídce na Lions Gate Bridge. Navíc sám za pár týdnů plánuje cestu kolem pobřeží do Kalifornie na svém Aprilia skůtru, tak jsem mu mohl nabídnout i nějaké své cestovatelské rady.

Ze Stanley Parku jsem se chtěl vyhnout dálnicím, tudíž jsem to bral po klikatých silničkách mezi domy na pobřeží a na Kanadu výborné. Avška do té doby, kdy člověk fakt těch 30 nejede, za zatáčkou se mu zjeví odbočující popelářský vůz a pak už jen nezbývá nic jiného, než brzdit i očima…

Vjezd na terminál trajektu na ostrov je logistická blbost, z městečka Horseshoe Bay se tam dostat přímo nejde, musí se zajet 5 km zpět a stejně najet na tu proklatou Highway 1. Další překvapení následovalo na palubě trajektu, zvyklý z Anglie či Norska si přikurtovat motorku, tady nic takového nevedou – zaparkovat kolmo, zařadit jedničku, dát na bočák a protější stranu zapřít špalkem. Víc nic. Neměl jsem v to zrovna důvěru, ale ostatní motorkáři mě ujistili, že takto jezdí už léta a nikdy to nespadlo.

Po dvou hodinách plavby preventivně kontroluji zadní pneu po včerejší opravě a? Měkká. K*rwaaaa. Pumpička naštěstí funguje, tak jsem to trochu dofouknul, v Nanaimo jsem se posilnil koblihama a doufal že to bude v průběhu jízdy ok. Na každé benzince jsem opakovaně kontroloval tlak a zdálo se to celou dobu již ok, ale někde za Parksville mi zadek z ničeho nic zase hazí ze strany na stranu a pneu měkká skoro na doraz. Odbočil jsem do uličky se stínem, psychicky se připravil a uklidnil a začal to v klidu opravovat. Defekty k cestě prostě patří, tak proč se znovu rozčilovat, ničemu to nepomůže.

Opravil jsem to s novou duší z Revelstoke, pomocí nové pumpičky nafoukal na 30 psů a mohl opět vyrazit dál. Jen bylo divné, že v duši nebyla nikde díra, pod slinama nikde nic neucházelo a voda nikde v okolí nebyla. Pro pozdější analýzu neskončila duše v koši, ale v brašně. Hladovej a unavenej jsem ještě vyrazil kousek na cestu, než jsem našel pěkný plácek na mechu na staré nepoužívané polní cestě.

Nejzápadnější kout Kanady

Alespoň pro mě mělo Tofino být tím nejzápadnějším místem, kam se se Zuzkou letos dostanu. Odtud to již víc na západ nejde, leda si tak poupravit Zuzku na vodní verzi a zkusit to přejet do Ruska přes Tichý Oceán jak Robbie Madisson na krosce na Tahiti :o) Jako správný cestovatel jsem do Tofina dorazil na rezervu a pak strávil několik minut hledáním dřevěného mola, na kterém se točil konec filmu One Week či zde ukončil svoje cestování napříč Kanadou Charlie Boorman v seriálu Extreme Frontiers.

Jsme tu Zuzi, Tichý Oceán. Děkuji…

Po notném uvažování a přemýšlení co že jsme to vlastně dokázali, jsem Zuzku posunul kvůli fotce trochu víc do rohu, aby mi pak do záběru stoupla dvojice. Byl jsem z toho krapet vykolejený, co se mi tam jako s*rou?! Borcovo: “S tou Čezetou tu bude asi někdo z Česka,” mě však dostalo do kolen :o) Adam a Terezka z Calgary, cestující přes Yukon sem na Vancouver Island. Bylo z toho příjemně strávených pár minut a neviděli jsme se naposled.

Normálně bych místo ke spánku hledal někde mimo v přírodě, ale jelikož jsem si chtěl vyzkoušet surf, bylo lepší zůstat poblíž města, ideálně teda v kempu. Jenže v celém Tofinu se dá stanovat jen v jednom kempu a ten byl plnej. Zkoušel jsem i najít někoho, s kým by se dalo posdílet místo, jenže nikde nikdo a ve mě se tak utvrdila myšlenka přenocovat na pláži. Oficiálně tohle v Kanadě taky moc nejde, ale to mě nezastaví. Na ceduli přeškrtnutý stan, tudíž si beru spacák a karimatku, něco k snědku a jdu sledovat západ slunce na Tonquin Beach. Nádhera.

Už jsem ulehal ke spánku jen v motohadrech, když v tom se objevili světla a parta borců, kdy jeden z nich měl s sebou tyč, u níž zapálil konce a dělal různé cirkusové kusy. Fotografovo srdce zaplesalo, pobral jsem foťák, stativ a Jägra a šel se s borcama seznámit a nafotit pár fotek s dlouhou expozicí. Nakonec i oni odešli a já tak mohl v klidu ulehnout do spacáku… A dojmy po noci strávené na pláži? Romantika určitě, ale kosa i ve spacáku především kvůli rose, a především přehršel komárů, díky nimž jsem měl celé čelo doštípané jak tvář pubertálního spratka. Ej… Zkušenost dobrá, příště s sebou alespoň tropiko.

Následující den jsem si půjčil prkno, nasoukal se do wetsuitu a nechal se odvést na pláž s ideálníma vlnkama pro začátečníky. Tak jdem na to – fuj, to je slaný! :o) Už od maníků v obchodu jsem dostal radu, že rychlost je všechno a je to pravda. Vyžaduje to ovšem dost pádlování rukama a to po krátkém čase sakra rychle unaví. Bez rychlosti se na prkně špatně drží rovnováha a bez rovnováhy se tam člověk plácá jedna dvě. Za dvě hodiny jsem toho měl plný kecky a rád se zas vrátil zpět k Zuzce.

Ve městě jsem opět potkal Terezku a Adama na longboardech, pozvali jsme se vzájemně na pivo do místního pivovaru Tofino Brewing Company a strávili tak pěkný večer u piva a povídání o prožitých zážitcích z cest.

Zpět?

Od teď už jen cesta zpět a návrat do reality? No, zprvu jsem si to i myslel, ale i při cestě zpět toho bylo hodně co k vidění. Pacific Rim National Park a deštný prales, obří červené cedry či velké smrky, takový o dost větší Boubín. O kousek vedle přírodní vodní hrátky v průzračné řece, která vymlela výřivky, skokanské můstky či podvodní tunely. Zábava na půl dne a možná i déle. A o větší kus dál MacMillan Cathedral Grove s Douglaskami (sorry Adams) vysokými přes 60 metrů o průměru přes 3 metry, držící neoficiální titul jednoho ze sedmi divů Kanady.

Kozy. Kozy pasoucí se na střeše restaurace. Tuhle místní atrakci jsem při cestě do Tofina přehlédnul, neboť kozy samotné asi už spaly někde ve větrací šachtě či kde, ale při cestě nazpět už jsem o tomto věděl a musel se tu zastavit. Řekl bych taková malá norská stopa zde v Kanadě, místo střechy je izolací tráva a o údržbu se tu stará stádo několika koz. Je to levné, dobře to vypadá a funguje to jako vynikající vábička na turisty.

Dostal jsem i doporučení na vynikající kemp uprostřed lesa i se sprchou na stromě, který byl i nedaleko, takže moje další dvoutaktní stopa vedla tímhle směrem na Salt Spring Island. Z trajektu to bylo víceméně napřímo, ale jakmile se mi za prdelí objevilo policejní auto, věnoval jsem až velkou pozornost jemu a ne navigaci a dojel jsem někam úplně jinam. Naštěstí příslušníci maják nezapli, buď jsem v jejich očích nepředstavoval žádnou hrozbu nebo pro ně zjišťování země původu mojí spztky představovalo až moc práce. Do teď rád žiju v iluzi že vždy platilo to druhé.

Kemp Garden Faire krásný, trochu jsem si tu připadal jak v městečku Ewoků z 6.epizody Hvězdných válek – obklopen stromy, cestičky mezi jednotlivými místama pro stany lemované elektrickými pochodněmi, přátelská atmosféra mezi všema v kempu, prostě klid a pohoda na každém kroku, ale na Toad Rock to nemá ani náhodou. Málo motorek no :o)

Victorie

Přesun do Victorie proběhl tou ne-nejkratší cestou napříč středem Vancouver Islandu, kde mě předjeli i dva motorkáři, kdy se jeden z nich po celou dobu předjíždění ohlížel za Zuzkou. O kus dál zastavili a já za nimi – Češi, kdo jiný. Petr se musel ujistit, že ta znojemská spz je fakt ze Znojma a Číza fakt ze Strakonic. Oba bydlí ve Vancouveru, tudíž plán při přejezdu do Whistleru je daný!

Victorie je hlavní město Vancouver Islandu a provincie Britská Kolumbie, tudíž i tady je hlavním sídlem papalášů Parlament a především pro cestovatele to je jeden z počátků trans-kanadské dálnice vedoucí z Victorie až do St. John’s v Newfoundlandu. Proč jeden z počátků? Nuž, na obou koncích Highway 1, jak ve Victorii, tak i v St.John’s, jsou stejné milníky – Mile Zero Marker. To činí z Highway 1 jedinou národní silnici na světě, která má dva počátky a žádný konec. Holt žádné z těchto dvou měst nechtělo být “tím posledním”, tak to vyřešili šalamounsky takto.

Situace u milníku se podobala Banffu, zástupy autobusů s Japonci a Číňany a čekání na snímek přes 1/4 hodiny. Alespoň mě zahřálo u srdíčka, že se někteří z nich místo milníku vyfotili se Zuzkou, holt má Zuzka pro někoho větší charisma než nějaké uskupení šutrů, dřeva a betonu. Potkal jsem se tu ale i s Terrym, který dal celou štreku z Halifaxu do Victorie za necelých 5 týdnů a po porovnání našich strojů uznal, že na své Hondě to měl krapet jednodušší než já na Zuzce. Tyhle setkání s různými lidmi a jejich příběhy jsou na cestování asi to nejlepší, setkat se s členem kanadské letky Snowbirds se prostě jen tak někomu nepoštěstí.

Od Revelstoke jsem věděl, že mám ve Victorii přítele, na kterého se dá spolehnout. Steve se již vrátil ze svého tripu po BC a mohl jsem tak zakusit jeho pohostinnost a kus motocyklové historie, kterou má uschovanou v garáži a vystavenou různě po domě. Navíc ta jeho garáž je typicky motorkářova – motocykly na stojanech, poctivé nářadí, všude čisto a ani stopa po automobilu. Tady si člověk udělá v pohodě udělá generálku celé motorky a možná i nějaké ty nezbytné úpravy, jak designové, tak výkonové.

Se Stevem

Kdo by pak neznal Americký Chopper a prostředí, v kterém se staví a servisují motorky po americku. A úplně stejně jsem si připadal v Harley-Davidson Victoria, kam mě Steve jedno ráno vzal a ukázal zákulisí a historii jeho vlastního obchodu, který dřív vlastnil. Zrovna tam přivezli nové stroje s motorem Milwaukee Eight a mechanik ve Stevovi se nezapřel: “Až ten motor budete rozdělávat, dejte mi vědět, chci to vidět.” Provedl mě po obchodu do místní síně slávy, která dokumentovala historii a úspěchy nejen Steva samotného, ale celého obchodu. Z každé z těch fotek šel cítit dech historie a kolik příběhů v nich bylo obsaženo, to by vydalo na celou knihu.

Pak jsme jeli za několika jeho přáteli a po cestě si vykládali různé příhody a v jedné části Vancouver Islandu si Steve zavzpomínal na svoje jezdecké dny, kdy proháněl svou Hondu CBX 1000, šestiválec: “Tady na té rovince za tři plnej, před prvním horizontem přibrzdit, zhoupnout se za čtyři, na druhém horizontu trochu ubrat, za pět a plnej. S dobrým větrem v zádech jsem támhle na konci valil dvoustovkou…”

Se Stevem jsem se loučil docela těžce, ale chtěl jsem jet dál, tak jsem mu alespoň slíbil, že se tu pokousím na jaře znovu zastavit. Takový menší výlet na Zuzce kolem komína z Edmontonu do Victorie… No nechme snění, jedeme dál! Opět na doporučení, Mount Douglas, z kterého je vidět Victoria jak na dlani a na druhé straně poté z mraků vyčnívá Mount Baker – ikonická hora ve Státech, kterou jste možná zahlédli na obrázku v pozadí při pohledu na nějaké panorama Vancouveru. Žil jsem v iluzi, že ona hora je součástí Kanady, ale všiml jsem si jí poprvé až náhodou z mých vlastních fotek, v mlžném oparu nad mrakodrapy Downtownu Vancouveru. K Mount Douglas samotnému – západ slunce zalévající krajinu v dáli do oranžového odstínu, jak kanadskou tak i americkou je opravdu neskutečná podívaná! Alespoň v mé představě, nějak jsem to totiž nestil. A menší adrenalinová vložka nastala při cestě z Mount Douglas dolů, příliš velký sklon a utažené zatáčky, nezpomalující brzdy a do uších mi řval Ozzy se svou písní I don’t wanna stop…

Butchart Gardan – ohromné zahrady o rozloze několika set metrů čtverečních a po právu součást National Historic Sites of Canada. Najdete tu snad všechno, co by si vaše zahradníkova duše přála – růže, okrasné dřeviny, japonskou zahradu, … No, chtěl bych toho vyjmenovat víc, ale u 3/4 rostlin ani nevím jak se jmenujou, takže jen – Wow! Zahrady jsou rozdělené do několika dílčích celků vytvářejících ucelené téma – za všechny asi ta Japonská zahrada. Ale všechno tu má řád, na pokraji podzimu to tu hýří barvami a i kdyby člověk přišel v jiném ročním období, i tak tu najde pokaždé něco jiného, okouzlujícího. Pokud byste se náhodou ocitli v blízkosti Victorie, tohle místo rozhodně nesmíte minout.

Konec srpna a počátek podzimu. Jo, čtete správně. Ve vzduchu už ten podzimní nádech jde cítit, ale naštěstí teplé a slunečné dny převažují a cestuje se tak výborně. Možná až moc výborně, při příjezdu na trajekt z Vancouver Islandu jsem akorát dojel pár sekund před počátkem naloďování na trajekt. A Zuzka tyhle krátké zastávky nemá vůbec ráda, protože krátká pauza po dlouhé jízdě dostatečně neochladí motor a Zuzce se pak prostě nechce chytnout. Zvlášť když je sakra teplo. Takže první motorkářskou vlnu na trajekt jsem prošvihl, nepodařilo se mi nastartovat. Ve stresu jsem laboroval a laboroval a když se mi to povedlo, musel jsem čekat až zas všichni projedou, abych se mohl napojit na konec. Takže Zuzku tůrovat, aby to v tomhle teple udržela v otáčkách, bez ochlazujícího vzduchu, no hrůza. Mi jí bylo až líto.

To stejné utrpení následovalo při vylodění a proplétání se Vancouverem v době největší dopravní špičky. Kašlat na všechno, po krajnici dopředu a i kdyby mě vyfotily policejní kamery, tak hodně štěstí se zjišťováním původu SPZtky. Doproplétal jsem se až do části Vancouveru Maple Ridge, kde jsem zůstal u Petra, kterého jsem potkal na Vancouver Islandu. České pivko a slivovice, vynikající splachovač všech těch stresů po cestě přes město. A že jsme to spláchli dokonale, Petrovu pohostinnost jsem opouštěl až za dva dny :o)

Na Whistler

S Petrem si ještě dáváme do nosa ve vynikající restauraci Woody’s on Brunette, loučíme se a vyrážím na Whistler! Už den předtím jsem se ozval Honzovi z Lifetripu, jestli by neměl dneska chvíli čas, ale moc dobře to nevypadalo, dře jak mezek na další cestu po světě. Bez plánu jsem dojel někam do centra Vancouveru a s přehřátou Zuzkou zastavil někde na chodníku, abych trochu zchladil ji i sebe. Beru do ruky telefon, že se ozvu Honzovi, když v tom slyším: “Co je to tady za bezdomovca?” Honza osobně :o) Osud to tak asi chtěl, Honza se zrovna vracel ze školy a mířil rovnou do práce, tak jsme tu krátkou chvíli využili na další pokec a na fotku celého osazenstva se Zuzkou. Popřáli jsme si vzájmně hodně štěstí nejen v Kanadě a doufám že jsme se neviděli naposled. Zdar Honzo!

Já jsem si ještě počkal, neboť Zuzce to chvíli trvá, než upustí trochu páry a znovu se umoudří. Do Whistleru vede silnice číslo 99 a má údajně název Sea to Sky Hwy, dálnice od moře do hor. Technicky to je správně, ale asi je lepší ji jet opačně z Whistleru, protože ve směru, kterým jsem jel já, jsem toho moc neviděl. Krom malé slovenské vlaječky na kole cyklisty směřujícím také do Whistleru. Michal se rozhodl jen tak vyjet z Vancouveru do Whistleru na kole a už toho měl evidentně plný kecky. Podaroval jsem jej vodou, které měl již málo, popřál mu hodně štěstí a pokračoval jsem dál.

Ve Whistleru již skoro rok žijí Tom a Pája, kteří mimochodem provozují projekt WildCamping.tips a na Toma jsem narazil hlavně díky tomu, že je zakladatelem H2O Maniacs – cyklisti, kajakáři a další sportovní blázni. A především tři motorkáři Honza, Radek a Martin, kteří v roce 2014 jeli na svých Jawách 350 po 50. rovnoběžce kolem světa. Kontakty vyměněny už dřív a koncem srpna jim stojím na prahu dveří ve Whistleru. Tomovi den předtím trhali osmičku, tak je ve velice dobré náladě :o)

Whistler a okolí

Na doporučení Toma a Páji jsem se dnes rozhodl na výšlap na nedaleký Wedgemount Lake, který je dle nich asi ten nejhezčí výšlap v okolí. Prý mi den předtím i říkali, že to je nejprudší výšlap v okolí, ale na nic takového si nepamatuju, protože pokud bych to věděl, asi bych tam nešel. No nepředbíhejme.

Že to nebude lehký výšlap jsem začal tušit na příjezdové cestě, kdy některé pasáže byly i 18%, musel jsem na Zuzce spojkovat jak blázen a občas se i odšoupnout nohama. Spojkoval jsem tak, že jsem vytahal spojkové lanko, ale oprava v řádů minut a Zuzku jsem pak nechal na místě opravy, už to stejně bylo jen kousek.

Pochodeeem, vchod! Začátek pozvolna, pak to ale po půl kilomteru přitvrdí a jde se docela prudkou strání po vrstevnicích furt nahoru. Po oddychové rovince krpál jako kráva a občas jsem zahlédl vodopád, který mi mou doměnku náročného výšlapu potvrzoval stále víc – byl sakra vysoko a já jdu k jezeru? Bohužel mi tuto mou domněku odkýval borec, co již šel dolů. Myslel jsem že mě v tu chvíli omejou. Čas se krátil a já několikrát dost vážně uvažoval o tom, že to otočím. Nevěděl jsem jestli bych to stihl za světla zpátky. Ale vydržel jsem… Aby mě omejvali podruhé, když jsem se vynořil z lesa a uviděl závěrečné stoupání, z kterého se mi už jen od pohledu dělalo špatně. Nedíval jsem se do dáli, díval jsem se nahoru. Šlapeme dál!

Na hoře nahoře foukal vítr tak akorát dobrý na pouštění draků, ale výhled je parádní a po chvilkovém odpočinku si prostředí jezera neskonale užívám. Pár lidí tu i stanuje a to teprve musí být zážitek vidět odtud východ slunce. Je ale potřeba dostat se i dolů. Pro kolena záhul neskutečný, bolest jako prase, nahoru to trvalo tak tři hodiny, dolů to o moc rychlejší nebylo. Alespoň jsem ke konci potkal dvojici z Čech, z Třeště kam jezdím na veteránské srazy :o) Taky Tom má též pár veteránů, tak je možné že se tam někdy uvidíme. Dole mě alespoň dovezli k Zuzce, rozloučili jsme se a já u Toma a Páji padl do postele a okamžitě usnul.

Následující den město Whistler samotné. Po předchozím dni a výšlapu jsem toho moc nenachodil, ale město a místo konání Crankworx jsem si nemohl nechat ujít, místo kde se odehrává tolik extrémních sportů až z toho přechází zrak. Si pusťte pár videí a uvidíte co se dá dělat za akrobatické kousky na trochu lepších horských kolech. Proto mi přišlo divné, když jsem po celém městě viděl hromadu bikerů s helmama, kteří byli zcela čistí. Mírně poprchávalo, tak by měli být zablácení. Většina však nebyla, pozéři co se promenádují jen tak po městě. A pak jsem viděl pod gondolou wapku… Hups. Pro připomenutí zimní olympiády v roce 2010 ve Vancouveru a přilehlém okolí stojí uprostřed Whistleru velká socha olympijských kruhů. Krásná to vzpomínka.