Ottawa

Opět díky Couchsurfingu jsem narazil na vynikajícího chlapa, Erica a jeho ženu Alishiu, kteří bydlí kdesi na předměstí a dost pravidelně ubytovávají cestovatele přes tuto komunitní službu. Eric dělá testovacího pilota u Royal Canadian Air Force a jako koníček má fotografování, tudíž bezedná společná témata na několik večerů. Zašli jsme i na Couchsurfing setkání v centru u hotelu Fairmont, kde to byla příjemná sbírka různých lidí ze všech koutů světa a Eric je jedním z ostřílených veteránů těchto setkání.

Eric mi následně předal svoji vlastnoruční mapku s okruhem pokrývajícím to nejlepší v centru Ottawy. A tak jsem vyrazil. Teplo – opět – jako – prase! Myslel jsem že zdechnu, jak kdybych byl někde v Austrálii a ne v Kanadě. Každopádně první zastávka byla u národního muzea, který chrání velký bronzový osminohý pavouk, odborným názvem Maman. Těchto pavouků je na celém světě celkem sedm a vytvořil je umělec Louise Bourgeois. Nejbližší pro Čechy je asi v Anglii či Španělsku. Ať už byly umělcovy záměry jakékoliv, je to nechutně ujetý a jeho smysl pro detail je u takto velkého pavouka až děsivý.

Z dalších atrakcí stojí za zmínku Parliament Hill, kde sedí celá banda politiků starající se o chod Kanady. Samotná budova vypadá hodně staře, ale do celkového pojetí centra města sedne jak prdel na hrnec a veškeré oslavy kanadské státnosti zde vypadají sakra dobře.

Akční rádius poznávání Ottawy jsem o něco zvětšil a navštívil tak repliku krytého mostu z počátku 19.století ve vesničce Wakefield. Na most v Černvíru z 18. století to nemá ani náhodou, ale snaha se cení. Zajímavější tak byl provinční park Mackanzie Kinga, kanadského Prime Ministra, který jim byl asi 10x po sobě. Vytvořil si tady nádherné bydlení a pracovnu a ke konci života to vše daroval Kanadě pod záminkou, že z toho udělají park. Dost mě pak pobavila slečna v jednom z domů ze začátku 20.století, když mi ukazovala pokoje a vybavení a doplnila to frází: “V tomto domě můžete pocítit skutečný dech historie.” Jsem jí měl odvětit, že dech historie zažívám každý den na své motorce z půlky 20.století. Schválně jak by se na to tvářila.

A co bylo u Erica nejhorší? Lezla na mě rýma a nachlazení. Důvod byl prostý, tři dny jsem neměl svoji dávku večerní medicíny a to byl následek nevypálených bacilů. Večerní panák skutečně funguje, po této zkušenosti jsem si koupil z celé té plejády kanadských alkoholů jeden, který důvěrně znám – Jägermaister. A od té doby jsem byl po celý zbytek výletu zdravý jako rybička. Děti, pijte alkohol, v malé míře uzdravuje! :o)

Zbytek ozdravného pobytu u Erica byl pak ve znamení výpomoci při stavbě záhonku pro zeleninu, sledování filmů, příběhů z dob letání v C-130 pro kanadskou Search & Rescue letku či další vzájemné fotografické lekce.

Na západ!

Skoro týden uběhl jako voda a mě už svrběly prsty od toho jak jsem pár dní na Zuzce ani neseděl. Rozloučil jsem se Alishiou i Ericem a vydal se na západ. Do Britské Kolumbie to je ještě slušná porce kilometrů a prériím se bohužel nevyhnu. Prachsprosté polykání kilometrů mi pouze ukázalo, že na jednu nádrž ujedu přesně 200km, ani o chlup více. Ve většině případů jsou na silnici cedule o vzdálenosti k další pumpě, no v Ontariu tyhle cedule asi neznají a musel jsem tak poprvé a ne naposled použít kanystr s rezervou.

V Blind River se zbaběle ukrývám před přicházející bouřkou a dumám nad tím, kde dneska složím hlavu, protože už byl večer a bouřka nevypadala na jednu z těch rychlo-bouřek, které odezní tak rychle že si člověk ani nestihne obléct nepromok. No a při brouzdání internety ke mě přišla dvojice otec se synem, že měli v plánu jet na vyjížďku ve svém Pontiacu Maverick, ale kvůli dešti to odřekli. No a když uviděli mě a Zuzku stojící na dešti, pozvali mě k nim domů. A to se neodmítá. Zvlášť když u nich doma parkuju vedle krásně zrenovovaného Chevrolet Impala z roku 1970. Byl z toho příjmený večer strávený u piva, pokeců o technice, Kanadě, politice a dalších hovadinách. Hlavně jsem pak usínal v suchu a teple, díky hoši!

A další ráno? Na snídani v oné Impale ’70! Motor krouťák jako kráva, podvozek samozřejmě na oněch širokých a vysokách gumách strašně plaval, ale zážitek to byl neskutečný.

Kolem Lake Superior

V Echo Bay jsem hledal největší Loonie v Kanadě, což je jednodolarovka o průměru několika metrů. Neříkal jsem už jednou, že v Kanadě je všechno velký? No tak tohle je jeden z mnoha důkazů. O pár desítek kilometrů víc na sever podél jezera Superior jsem zahlédl krásný kousek oblázkové pláže, kde by se dalo i zakempovat. Ledová voda v jezeře po tropickém dni přišla vhod a přicházející bouřka zas potěšila mé fotografovo já a vzniklé time-lapse video fakt stálo za to.

Překvapení následujícího rána na mě čekalo při úklidu věcí do brašen na motorce – rozcupovaný toaleťák na kousky, co se s ním stalo? A v tom na mě smutnýma očkama koukala z brašny roztomilá myška. Holka mě hlad, ale našla akorát toaleťák. To teda dobrou chuť. Vyhnal jsem jí ven a utekla mezi rozetu a řetěz, tak doufám, že tam nezůstala, když jsem odjížděl.

Zbytek dne byl ve znamení přesunu skrze dešťové kapky do rodiště Medvíka Pů. Právě z White River pocházela medvědice jménem Winnie, která byla předobrazem samotného Medvídka Pů z pera A.A.Milneho. Zajímavá historka, klidně si o ní něco zjistěte. White River pak drží titul nejchladnějšího místa v Kanadě, kde naměřili nejnižší teplotu -58°C, jenže ve skutečnosti bylo nejchladněji někde na Yukonu. I tak to je dobré lákadlo na turisty, protože jinak tu není nic zajímavého k vidění či dělání. Ale alespoň něco pro cestovatele při přesunu z jednoho konce Kanady na druhý.

Terry Fox. Toto jméno snad není potřeba představovat a kousek před Thunder Bay se nachází jeho pomník jako připomínka, kam až dokázal doběhnout v rámci svého Maratonu Naděje, který začal daleko na východě, v St.John’s. Měl v plánu doběhnout až do Viktorie, ale rakovina s ním měla jiné plány a jeho zdravotní stav mu umožnil doběhnout až na toto místo. Jak to s Terrym skončilo všichni víme, ale i tak je potřeba mít před tímto chlapem respekt.

Pro mě byl Terry Fox Memorial příjemným setkáním s motorkářem na naloženém chopperu směřujícím za stejnou kulturní památkou jak já – Rob z Kitchener, Ontario na své 750 Hondě. Dva týdny strávil na cestě do Kitchener v Britské Kolumbii a týden pak zpět domů. Povídali jsme si o svých cestách a udělali pár fotek nás, motorek i cestovatelských talismanů. Pozval mě i na pivo, avšak ne tím tradičním způsobem, protože spěchal domů do práce, ale dal mi 20 dolarů s tím, že si mám koupit plechovku piva dle vlastního výběru a večer si symbolicky přiťukneme, každý již v jiné části Kanady. A tak se i stalo, sehnal jsem si poctivou plechovku kanadského piva – Pilsner Urquell – a při večeři u instantních nudlí jsem si s Robem virtuálně ťukl. Cheers, Rob!

Krom všelijakých zkušeností, příhod a doporučení mi dal informaci ohledně Facebookové skupiny We Ride Canada, kde jsou shromáždění nejen motorkáři z Kanady, kteří brázdí kanadské silnice na jednostopých vozidlech. Dal mi tu informaci s tím, že se určitě najde někdo kdo by chtěl vidět poctivý cestovní stroj a pokud budu shánět po cestě místo na přespání, je tohle jedna z dobrých příležitostí. Tak jsem se k nim připojil a nechal tuto možnost na pozdější čas, až bude hůř.

Thunder Bay samotné jsem jen prosvištěl s technickou zastávkou pro dvoutaktní olej. Zásoby z Česka se pomale, ale jistě, tenčily a bylo potřeba najít vhodnou náhradu za TSF. Díky specifikaci na flašce to nebylo zas tak hrozné, Canadian Tire má tolik položek skladem, že by se z nich dalo postavit několik samohybů přímo na place prodejny. Pouze venku na parkovišti jsem byl překvapen jedním klukem, který poznal logo ČZ a informoval mě, že má doma ČZ model 75. Mozek mi šrotoval o sto šest, ale nemohl jsem přijít na to, co to je za motorku? Asi poznal můj nechápavý pohled, protože hned svou informaci upřesnil o vzor 75, pistole ráže 9mm. Ahááá…

Nestor Falls

Na doporučení od Roba jsem to vzal z Thunder Bay do Kenory jižnější cestou, která je delší, ale zato hezčí s malou koncentrací benzinek po cestě. A skutečně, mírné nahoru-dolů, doleva-doprava a několik hodin jízdy lesem bez náznaku civilizace. A pokud už jsem na nějakou tu civilizaci narazil, Zuzka ji vycítila taky a na jedinou benzinku v okruhu desítek kilometrů dojela už jen na setrvačnost za komorního ticha odvalujících se Mitasek. Proběhla tu i premiéra – aby mi sličná slečna sama od sebe vrazila svoji čerpací hubici do hrdla mé nádrže, to se mi vážně ještě nestalo… Následující déšťovou přeháňku s kapkami o velikosti hrášku statečně přečkávám kdesi v raketovém silu se solí a pískem a poté jedu z donucení skoro tři hodiny v kuse bez zastávky až do dalšího městečka, kde stejně příjemnou bouřku přečkávám v suchu a teple, jaké to překvapení, v Tim Hortons. Sladké na zub, teplé do žaludku a internet na chvíli nudy, ideální kombo!

Oblast, kterou jsem zrovna projížděl, je pokryta tisíci jezery, kdy výhled na zapadající slunce na hladině jezera střídá pohled do lesa a takhle znovu dokola. Flachland s výraznou vůní lesa a sladké vody, který se rozkládá na ploše několik set kilometrů čtverečních. Člověka i napadne jestli ta všechna malá jezírka mají svá jména a kladnou odpověď na tuto mou otázku jsem dostal vzápětí v městečku Nestor Falls. Znáte to, projíždíte tak obyčejnou vesnicí, koukáte kolem a pak ji uvidíte, vpálí vám svůj obrys do sítnice a musíte se tak za ní otočit. A tady stály hned dvě! Beechcraft 18 v provedení hydroplán, komplet v chromu, pastva pro oči a prostě nutnost si udělat fotku Zuzky a těchto dvou leteckých krásek v pozadí.

K mému štěstí piloti a majitelé těchto strojů měli po šichtě a užívali si svoje drinky na terase u letadel. Slovo dalo slovo a měl jsem na večer zajištěné spaní u hangáru, pivko v ruce a pokud bude dobrá konstalace hvězd, tak i krátké svezení v jednom z letadel. Tomuto se prostě nedá říct ne! Ba co víc, když jeden z pilotů pozná logo ČZ díky tomu že kamarád jeho taťky kdysi vlastnil dealerství Jaw a Čezet, je hned postaráno o další z témat nad pivem v místním baru.

Vzhůru do oblak

Další ráno se na mě usmálo štěstí, jedno místo je volné! Letěli jsme pro nějaké rybáře, které jsme následně vyložili někde na druhé straně pustiny doslova uprostřed ničeho. Ovšem pozorovat okolní krajinu, která je ze silnice placatá jak prsa korejské závodnice, byl opravdu parádní zážíitek. Dá se to přebít něčím lepším? Ovšem že dá – pilot Brett mi na celých 10 minut letu zpět předal řízení až zpět k letišti a byl to bez debat životní zážitek. Boční vítr, trochu šejdrem a udržovat kuličku ve správné poloze, ej. Mají tam hoši asi jedno z nejlepších zaměstnání co znám. A ač se přistání může zdát jednodušší, neboť hydroplán může přistát kde chce na vodě, skutečnost je krapet jiná a jako všechno i tohle má svá úskalí a třeba klidná hladina připomínající zrcadlo je pro piloty peklo.

Za odměnu jsem kluky podaroval flaškou Jägra co jsem měl s sebou a vyjel dál. Daleko jsem nedojel, neboť po pár kilometrech jsem zahlédl motorkáře na polňačce, tak jsem se otočil a jel se zeptat jestli je všechno ok. Pavel, Rus žijící v Něměcku a cestující z Halifaxu do BC na své 200ccm enduro Hondě jen odpočíval, tak jsme měli příležitost si popovídat. Jen od pohledu na něj a jeho motorku bylo jasné že je Rus – vzhled, šusťákový komplet, životní pohled na jeho několika-měsíční cestu po Kanadě, minimum věcí. Co já měl ve dvou vodních pytlech, on měl v jednom malém. Ale zajímavej chlapík, trasu měl obdobnou, přesto jsme se již nepotkali.