Parlez-vous Anglais, Québec?

Přesun do francouzsky mluvící provincie Québec po rovince byl víceméně ve znamení přizpůsobování se motorce, první dny v sedle jsou totiž pro cestovatelovo pozadí nejhorší. Přidalo se k tomu všechno francouzsky psané a velká červená, osmistěnná cedule s nápisem Arrêt – copak to asi bude? Naštěstí jsou Kanaďani v tomhle vstřícnější než Francouzi a při prvním náznaku angličtiny se mě hned nesnažili poslat k šípku.

První větší zastávka na trase je Montréal, město ležící větší částí na ostrově, který je ze všech stran obklopen soutokem řek Svatého Vavřince a Ottawy. Zde jsem se zamotal do místních malých uliček a musel se pokochat místní architekturou, kdy většina bytových domů má schodiště z vnějšku, kvůli úspoře místa. Proč si zabírat drahocenné místo uvnitř baráku nějakým schodištěm, když se může šoupnout ven? Schodiště jsou tak různého stylu a zaměření, zdobená či jednoduchá, ve všech případech však v zimě slušně klouzající. Díky těmto schodištím je jedna strana domu pokrytá balkóny, na kterých probíhá veškeré sousedské souznění – všichni sousedé se tu navzájem znají, přátelsky hovoří a vůbec si život ve velkoměstě zpříjmeňují – jednoduše si tu mezi sebou po práci povídají, popíjejí, grilují či pokuřují travičku (ano, každý ji má na balkónu). Dokážete si toto představit se sousedy v Česku?

Tuto příjemnou stránku Montréalu jsem poznal přes Couchsurfing, díky Lukášovi a Štepánce, kteří tu už několik let spokojeně žijí a jejich životní příběh bylo též příjemné poslouchat. Love Story prostupující čas, odlehlá zákoutí zeměkoule a i na motorky došlo. Většinu dne jsme tak strávili právě na balkóně a povídali si o všem možném i nemožném a vyzkoušel jsem tu poprvé Québecské národní jídlo – poutine. Což jsou ve zkratce hranolky posypané kousky sýra a zalité univerzální hnědou omáčkou. Výborný snack, ideální pak především ve tři ráno při návratu z kalby, když dostanete hlad a chcete spláchnout všechen ten alkohol, který se dere ven špatnou stranou.

Průvodce po Montréalu

Sousedka Laura se nabídla, že mi bude dělat průvodce a Lukáš se k nám přidal. Laura na jejím skůtru, já s Lukášem na Zuzce. Byli jsme krásní teplí bratři, já v červeno-bílé kostkované košili a Lukáš v růžové helmě, no páreček k pohledání. Vyrazili jsme na ostrov Sv.Heleny podívat se po pozůstatcích výstavy Expo 67, především pak na velký dóm po američanech, který krátce po Expu lehl plamenem – povrch byl z nějakého průhledného plastu, tak to v mžiku shořelo na popel. Vnitřní konstrukce však zůstala netknutá a tak tam stojí dodnes, připomínajcí velkou kouli, s muzeem akvaristiky a podvodního života. Celkově je ostrov Sv.Heleny relaxačním centrem pro městské lidi, kteří v kancelářích “dřou od nevidim do nevidim.”

Další z dopravních zajímavostí Kanady je fakt, že pokud to vyloženě není značkou zakázáno, lze na červenou odbočit doprava, není-li ohroženo přítomné vozidlo jedoucí z jiného směru. Tohle značně urychluje situace a zvykl jsem si na to hodně rychle. Paradox ovšem je, že toto pravidlo na celém Montréal ostrově neplatí. Informace jsou prý vyvěšené všude při vjezdu na ostrov, ale kdo si toho má v té záplavě nových vjevů všimnout.

Starý Montrél má mírný nádech Francie, ale zásahy moderní doby jsou již vidět až moc a v důsledku toho nemá staré centrum takovou atmosféru, jakou bych od staršího města francouzského stylu očekával. Potěšila mě alespoň cedule, nabádající k návštěvě restaurace – “Are you hungry? We have a meal. Are you thirsty? We have an alcohol. Are you lonely? We have an alcohol.”

Novodobý Downtown už bylo jiné kafe, mrakodrapy a dech New Yorku a to jsem v něm nikdy nebyl. Podniky, restaurace, pasáže, ruch velkoměsta jak vystřižený z epizody Jak jsem potkal vaši matku. Na doporučení kamarádky jsem chtěl zkusit místní specialitu – Smoked Meat Sandwich. Dle názvu se to tváří jak obyčejnej sendvič koupený někde na benzince, ale zdání klame. Prvotřídní restaurace a pingl před vás položí nádhernou bulku plněnou ještě krásnějším hovězím bůčkem vyuzeném do stavu, že se rozpadá, jen s k němu přiblížíte vidličkou. Nesmí se zapomneout na okurku a gastronomické orgie můžou začít…

Mountain Montréal má poskytovat prvotřídní výhledy na celý Montréal. Ovšem to bysme tam museli dojet, Lukáš si všiml plavajícího zadního kola a bohužel jeho domněnka byla pravdivá. Replikovou pumpičkou jsem nezmohl ani ň, tak jsme s Laurou zajeli na nejbližší benzinku. Lukáš jako správný gentleman odešel na metro a potkali jsme se až u něj doma. No a zjištění? Asi jsme byli moc těžcí, ale ventilek zcela ukroucenej a stopu po díře už nemělo smysl hledat. Po 4 dnech na cestě řešit defekt, skvělé skóre. Tož jsme to na benzince vyměnili a po dojetí k Lukášovi a Štěpánce domů byl na pořadu dne jen odpočinek.

Mimojiné došlo i na řeč, že Praha je vyhlášená prostitucí? Slyším to teda poprvé, ale je mi to popravdě buřt, ať si tam Pepíci dělají co jen chtějí :o) Pro návštěvníky Kanady je spíš zajímavá druhá informace, že Montréal je z celé severní Ameriky vyhlášen jako místo s nejhezčíma holkama ve strip klubech a na rozdíl od Států, tady se smí na slečny i sáhnout bez postihu špatného pohledu ochranky. To jen tak, kdyby jste hledali důvody proč si zajet do Montréalu.

Směr Québec City

Rozlučka s Lukášem a Štěpánkou proběhla v dobré náladě, snad se nevidíme naposled. Ještě mi poradili kde koupit novou duši a vyrazil jsem. Vymotat se z tak velkých měst bez použití dálnic je občas o nervy, ale díky tomu, že je většina města nalajnovaná pomocí pravítka to jde kupodivu lehce.

Při jedné dešťové přestávce se zapovídávám s Carlem, který mi doporučuje navštívit poloostrov Gaspé, dle něho je to nádherný kus země, téměř jak Kalifornie, silnice na útesu několik set metrů dolů k vodě. Stejně vychvalné ódy jsem už slyšel od více lidí, no stále jsem nevěděl jestli tam vyrazit, protože vyjížďka kolem celého pobřeží je dalších 1500 km navíc. Budu mít tolik času? Nebude mi to pak scházet na dojetí na západ Kanady? Budu se muset rozmyslet než dojedu do Québec City.

Nocleh toho dne byl luxusní a příběh za jeho provedením ještě lepší. Když jsem bloudil Montréalem, zastavil jsem pro fotku oněch typických montréalských schodišť. A v tom ke mě přišel Duncan, který dřív vlastnil ČZ 175/477. Namaloval (!) mi mapu k pokladu, jeho zahradě, kde můžu v případě nutnosti přespat. No a o pár dní později jeho poklad bez problémů nacházím a má to tu nádherné. Klíč k chaloupce teda nenacházím, ale i samotná zahrada je na mé bivakovací zvyklosti super.

Québec City. Francie jedna báseň a jak jsem se blížil blíže centru, tím to bylo pro Zuzku horší. Hustší provoz, rekonstrukce silnic, nový asfalt, vedro už jen od pomyšlení. V zápalu boje a hledání hostelu jsem tak objel všechny památky, aniž bych o tom věděl. Na recepci mě pak borec s úsměvem na tváři informoval o tom, že do starého Québecu za hradby se s motorkama nesmí. “Všude jsou značky, jste je neviděl?” “Neviděl, kdo si toho má všimnout, když tu jsou zácpy, práce na silnici a sličné Québečanky?”

Opět do turistického overallu, foťák do ruky a jdeme poznávat krásy hlavního města provincie Québec. Jako první vyvstane na mysli porovnání s Montréalem. A zde Québec City jednoznačně vítězí, alespoň co se týče francouzské architektury a celkové atmosféry. Historický ráz není z větší části narušen čímsi moderním a vykřičeným.

Návštěvu města jsem zvolil pro turisty v ideálním čase během oslav Canada Day. Většina místních raději na tento svátek odjíždí z města ven, protože ty kupy turistů, co zacpou celé město, jsou prostě k nevydržení. A já mezi nima, yes! Přidal jsem se tak ke skupině z hostelu, kdy jsme vyrazili za kulturou – koncert francouzské hudby kdesi v parku s tím, že nikdo neměl v ruce pivo a odevšad šla cítit mariánka. Festival hudby bez piva? No twl… Trochu to spravila návštěva hospody po famózním ohňostroji k ukončení oslav Canada Day, jen kdyby to jedno malé čepované pivo nestálo deset dolarů.

Po náročném dni trochu toho pohybu a na to je zde ideální Chute-Montmorency, vodopády kousek za městem s asi hodinovou výcházkou na most, který je natažen přímo nad samotnými vodopády. Perfektní místo na zchlazení přehřátého organismu, buď lze zvolit vodní tříšť přímo pod vodopádem nebo si smočit nožky ve spodním jezírku.

A tady na mě po chvilkové ztrátě a následném nálezu talismana pro štěstí od rodičů poprvé a ne naposled dolehly myšlenky, co tu jako sakra dělám sám a jestli tohle fakt stojí za to. Být na několik měsíců o samotě bez přátel a rodiny. Nové zážitky a zkušenosti, noví lidé a příběhy, stojí to ale všechno vážně za to? (Stojí.)

Parc de la Jacques Cartier

Varianta poloostrova Gaspé jsem zavrhnul a abych přišel na jiné myšlenky, zajel jsem si kus na sever do národního parku de la Jacques Cartier nadýchat se trochu toho čerstvého vzduchu a užít místní přírody. A nejlepší způsob jak si tohle všechno užít několikanásobně, je půjčit si kajak, přivázat na něj věci na kempování a nechat se odvést několik desítek kilometrů proti proudu do oblasti bez civilizace široko daleko. V neoprénu s foťákem na stativu, pověšeném kolem krku, jsem musel vypadat jak komediant.

Většinu času jsem se nechal unášet proudem řeky, sjel pár parodií na jez a zhruba v půlce dojel na kempovací místo, které je hned u řeky s výhledem na řeku samotnou a pohoří v pozadí. Prostě boží plácek na stan s ohništěm hned vedle. Zbytek dne jsem tak strávil průzkumem okolí a marným čekáním na noc, abych mohl vyfotit noční oblohu, neboť úderem západu slunce se obloha zatáhla a šlo vidět prd.

Probuzení do následujícího rána bylo úžasné a škoda že tam se mnou byli jen veverky, vydry a kopa komárů. Všechno jsem zabalil, naházel na kajak a pomale dojel na start celého výletu, do područí Zuzky, která čekala na parkovišti pod dohledem kamer.

Další cíl – hlavní město Kanady, Ottawa. Trase vedla víceméně stejnou trasou, kterou jsem absolvoval z Montréalu do Québecu, jen jsem pak užil kvalitní drkotající Québecké silnice, kdy to s náma houpalo nahoru dolů snad přes hodinu. Tohle bohužel mělo za oběť ztrátu moji vynikající večerní medicíny, meruňkovice. Skoro litr výborné domací pálenky se vytřepal z uchycení mezi vodními pytli a skončil někde ve struze. Nejhorší na tom je, že pokud by tu flašku náhodou někdo našel, po přičuchnutí by to spíš vylil do kanálu, protože by si myslel, že to je nějaký čistidlo na okna. Grrr…!