Probuzení do krásného slunečného rána, které bylo počátkem rekordního dne, jak jsem se dozvěděl později od místních, kdy po víc jak dvaceti letech bylo víc jak dvacet stupňů. Ideální podmínky na přejezd náhorní plošiny plné sněhu. Což jsem ráno samozřejmě netušil.

Silnice číslo 15 pozvolna stoupala výš a výš, ráz krajiny se s lesy změnil v tundru a pusto a rekordní teplota tu nebyla co platná. Zahřál jsem se kávou v obchůdku uprostřed ničeho, abych vymrznul ještě více cestou dál na onu náhorní plošinu. Na jedničku, sněhová závěj vlevo, závěj vpravo, kochajíc se krajinou pokrytou sněhovou čepicí. Návrat do nižší nádmořské výšky byl pak rychlý a razantní – z 1000 a více metrů nad hladinou moře do asi 200 metrů za pár minut. Bubínkové brzdy dostaly poprvé a ne naposled záhul.

Trasa se po chvíli napojila opět na koryto divoké řeky a jak jsme jeli proti proudu, opět jsme stoupali do výšin, což s dešťovými mraky v pozadí nevěštilo nic dobrého. Řeka se změnila v jezero, jezero v zamrzlé kry a rozhodně bych netipoval že je konec června. Varovné cedule o padajícím kamení též přidají na klidu na duši a ze začínajícího deště mě zachraňuje restaurace zase uprostřed ničeho, alespoň z toho co se dalo zpozorovat v dohlednosti 15 metrů. Motorkářů se ptám jestli náhodou neví jaká je teplota – zima. A přesněji by to nešlo? Sakra zima. Tož dík. Čekal jsem hodinu, ale počasí se nelepšilo, tak jsem se oblékl do mokra a vyrazil serpentýnama dolů. Vyzkoušel jsem i ono brždění motorem na dvoutaktu – vypnout zapalování, zařadit kvalt a hlavně držet plný plyn. A ono to fakt funguje. Důležitý ovšem je zapnout zapalování v předstihu dokud to jede samo, protože tak uchcané motorce chvíli trvá než se rozjede. Zkušenost dobrá, praktikovat to nebudu.

Mávnutí kouzelného proutku, déšť ustal a Geiranger jak na dlani. I s menší kocábkou v zálivu, na živo je to vskutku impozantní pohled. Ještě impozantnější když člověk s malorážkou spatří na protější straně klikatou silnici stoupající kamsi výš než se zrovna nachází. Ovšem byl odtamtud zajímavější výhled a výborný pokec s párem Němců, že vymotat se s karavanem Trollí stezkou je očistec a Atlantická cesta, když už po ní člověk jede, zas takové haló není. Názor si utříbím sám za pár hodin.

Čím víc na sever jedu, tím je světla dostatek i kolem desáté, tudíž ještě přejíždím trajektem a snažím se najít nocleh, v čemž mě povzbuzuje začínající děšť. Rychlostavba stanu, kupodivu většinu věcí si uchovávám suchou a spokojeně usínám na poli mezi úpatím krásné hory a bouřící řeky.

Dnes najeto: 343 km