Probuzení stálo za to, moc jsem se asi nevyspal, ale snídaně přišla vhod a v Hamburku – Altoně jsme byli na čas. Z vagónu na nástupiště a počkat než nám převezou vagóny s motorkama na jiné nástupiště. Už ve Vídni borec s Harlejema říkal že Hamburk je v porovnání s Vídní úplně jinak a mě se to po obhlídce zdálo také podezrělé – rampy z autovagónů ústí přímo do průchozí galerie plné lidí. Mé tušení borec potvrzuje, tohle bude ještě sranda.

Vagóny nakonec na nástupiště přijíždí, pracovníci Deutsche Bahn odkurtují a já nakládám bagáž na Zuzku, která přežila cestu v pohodě. Pracovníci zavelí a jedem přímo do galerie – ty pohledy lidí okolo když kolem nich, v ne přiliš otevřeném prostředí, otůruji smradlavý dvoutakt byl k nezaplacení.

Venku se ostatních cestovatelů ptám kudy Hamburkem na Norsko – borec s Harleji se nabízí že mě vyvede, má podobnou cestu na kraj Hamburku. S díky přijímám a držim se za ním až na předměstí, kde mu znovu děkuju a nabízím ať se přidá do Norska. Šlo na něm vidět jak se cuká, ale nakonec zvítězily povinnosti.

Slečna z Austrálie – jela také autem, konkrétně VW Transporterem plně naloženým vším možným od kola až po nábytek. Jestli se stěhovala nebo byla na toulkách Evropou nevím, co si dobře pamatuju že byla fakt hezká s příjemným hlasem 🙂

Cesta Německem nuda, po asi 100 km demontuji náhon tachometru, který dělal takový nezdravý kravál kov o kov, že jsem to radši rozdělal aby se to nepokazilo ještě víc. Do tachometru jsem fakt lézt nechtěl.

Před Dánskou hranicí benál a oběd, co jiného v Německu než curry würst mit pommes. Chuťovka a zahřála.

Dánsko poznávám jen pomocí cedulí a jiných SPZtek, ráz krajiny úplně stejný jak Němec.

Cestou předjíždím i kolonu traktoristů směrující na nějaký sraz, na jejímž čele byl hrdě hlavní protagonista písně od Visáču Jede traktor, je to Zetor!

Při zmínce Dánsko mi jako první a jediná věc vyvstane na mysli Legoland a když jej mám po cestě, proč se nezastavit do míst kam si přeje dostat každé dítě. Vstup teda skoro 400 dánských korun a otevrěno ještě tři hodiny, jenže já to beru všechno hopem, tak to bude stačit. Jako každý kluk jsem Lego miloval, tudíž tohle bylo jak v ráji a šlo vidět na tvářích dětí i jejich rodičů, že tohle je trefa do černého.

Po hodině focení a očumování hotovo, čas najít nocleh, protože se chýlilo k dešti. Místečko v lese na mechu nacházím kus od vedlejší silnice a spokojeně usínám po užití večerní medicíny – meruňkovice.

Dnes najeto: 345 km