Spánek i snídaně famózní, počasí se krásně umoudřovalo a vypadalo to na krásný slunečný den. Zuzku jsem odstrojil, takže jela odlečeněji, ale stále s asi 4L oleje a všema náhradníma dílama.

Prvně jsem jel ale do Kaprunu domluvit to GéeSo, kdy menežeris Markus v pohodě a po ujištění jestli mají néjaké k dispozici mi dohodil Vodníka, klučina mi dal instruktáž co a jak (kotel čudlíků oproti jednomu přepínači na Zuzce) a vyplázl jsem €150 půjčovné za den. Dal jsem si i menší test jízdu okolo jestli nemám otázky, ale vše bylo blbuvzdorný a popravdě jsem si to chtěl projet hned a ne až v neděli. Ale to by mi Zuzka měla za zlé, takže všechno domluveno a já vyrazil na Zuzce směr Hochalpenstraße.

Údolí bylo ještě v pohodě, ale stoupání k mýtné bráně mi ukázalo že na tu dvojku to fakt nepůjde, takže na jedničku ale hrdě s poctivým zdravením motorkářů a traktorářů, kdy si skupinka čtyř traktorů řekla že si to dají nahoru. Usměvavé s oblakem černého kouře jsem pak potkával celý den, neboť jednu chvíli chladili oni a já je předjel nebo jsem “chladil” (fotil) já a předjeli oni mne.

Výhoda extrémně kochacího tempa na jedničku je v tom že se může dívat do všech směrů kolem sebe a silnici a situaci před sebou sledovat jen občas, když uslyší pŕibližující se zvuk motorového vozidla. Takhle jsem si zastavil všude kde to stálo za fotku či kešku a v klidu v pohodě jsme se vyškrábali nahoru na horu. Od půli kopce mě doprovodil i Libor na své Kačeně 990 Duke, takže zastávky nebyly jen o focení.

Jak dlouho jsem se škrábal na parkovište pod Edelweissspitze netuším, ale tak hoďka to asi i s focením mohla být. Samotnou Edelweissspitze jsem si nechal nakonec, rozloučil se s do práce odjíždějícím Liborem a vyrazil dál za Franzem Josefem. Do druhého tunelu cajk, od druhého ale sjezd kde jsem postupem času více cítil lepící se brzdy, tak jsem si preventivně dole u vodopádů zastavil a naivně šáhl na brzdy, o kolik málo se ohřály. No spálil jsem se pěkně, ale barva neslézala, tak jsem je trochu polil vodou a šel se kouknout na tu vodopádovou nádheru. (Bylo zvláštní vidět, nejen tu, ženské zahalené do těch turbanů…)

Po notném ochlazení brzd dál jen dál, kruháč a opět hrdě na jedničku za Franzem. Jakmile jsem se vyškrábal nahoru na vyhlídku tak na mě přišel pocit: “Hm, tak jsem tady, a dál?” Pravda, Glockner byl v mrakách, ale i tak. Muzeum jsem vypustil, určitě tam nemají nic co bych neviděl jinde.

Fotky, svačina a pokec s borcama z Karlových Varů a vzápětí dolů a zpět, abych se stihnul vrátit za světla. Pod Edelweissspitze mě fakt přepadává déšť, tak si jdu dát v klidu kafíčko a zákusek a čekám až to přejde.

O hodinu později už se škrábu na Edelweissspitze a netuším proč, od před-před-poslední zatáčky ztráta výkonu i na jedničku a do další zatáčky Zuzka zmlkla úplně. Laborování se sytičem, ale nechtěla naskočit, takže svíčka – čistá, nepřehřátá. Dávám raději jinou a naštěstí chytla. Proč ale chcípla, vzduch a převýšení, netuším.

Nahoře samozřejmě nikdo, takže jen pár fotek a vzápětí dolů, co tady sám. Z vrcholku až k mýtné bráně za 19 minut, zvláštností Zuzky je že v dešti či po něm jsou brzdy asi nabobtnalé, jelikož to brzdí a už ne zpomaluje.

V údolí se ještě pozdravit s kolonu protijedoucích Vesp čítajících asi 20 kousků, voňelo to za nima krásně. Pak už jen do penzionu, kam přijeli tři motorkáři z Českých Budějovic, tudíž večer bylo veselo.

Po kopcích nalítáno 119 km.